Biodiverzita a společnost

Život v současném západním světě je jednou z nejšťastnějších epoch, které lidstvo zažilo. Pokud budeme vycházet ze statistik, tak nikdy v historii nebylo tolik lidí v dané kultuře uspokojeno materiálními statky, které se nám dokonce hromadí a mnohdy ani nevíme co s nimi. Nikdy nebylo tolik lidí podrobováno zdravotnické péči, nikdy neexistovaly takové výdobytky demokracie jako důchodový system. Žijeme prostě v epoše plné štěstí a slunce. Proč to ale nepociťujeme tak, jak to s určitostí je? Proč pořád hledáme, toužíme po tom, co vlastně ani nemusíme mít?

Nějak nám v tom krásně propracovaném světě modelových úsměvů reklamních kampaní, kam nás tlačí společnost čím dál více zabředávající do spotřebitelského konzumu, zaniká vnitřní svět konkrétního člověka – s jeho radostmi a starostmi, s lidovou moudrostí zděděnou po předcích, s kořeny pevně zapuštěnými ve své zemi, vírou v něco vyššího a horizont člověka přesahujícího, snahou se odlišit od ostatních, identifikovat se svým ideálem, přizpůsobit mu chování a být sám sebou.

Žijeme v době, která je tavícím kotlem různých etnik, kultur a subkultur, vyznání a víry, která má zjevně výdělečný podtext. Vše je znásobeno nebývalou svobodou pohybu, informačními médii a hlavně internetem, který veškeré procesy ještě urychluje. Vzhledem k nejistotám z toho plynoucím se jeví jako rozumné vyhlášení centrální víry a jejich dogmat jako jediného pevného bodu, o který je možno se opřít. V dějinách tato situace již mnohokrát nastala a konečná řešení, většinou vnucená okolními etniky čekajícími na hranicích na jakékoliv zaváhání – a nejedná se jenom o učebnicový příklad Římské říše a jejího rozvoje a úpadku, ale i o řadu dalších kultur Starého světa.

Mimochodem Čína to řešila úplně obráceně a místo snahy asimilovat pohlcované kultury a propojit jejich a své kulturní prostředí postavila kolem sebe zeď a snažila se venkovní svět ignorovat.

Co by ale mohlo být tím centrálním bodem, který určuje vnímání skutečnosti, když pro většinu lidí západního světa se na místo duchovního kontextu souznějícího se základními lidskými potřebami (jako je rodina, přátelé, vztahy či pozitivní sociální interakce s prostředím) čím víc na jeho místo vkrádá nemírná spotřeba a nezřízený konzum, hodnoty určované výhradně podle vlastnictví statků vezdejších, kdy se ani není slušné zeptat, kdepak dotyčný k majetku přišel. Něco je špatně, něco je potřeba poopravit.

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Kontakt | navratil@naucnastezka.cz
Datum | 10/12/2007

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj