Cesta vědy (1.)

My lidé jsme vypravěči. Na začátku byl velký třesk. Začátek vesmíru a času. Naprostá prázdnota. Všechny přírodní síly byly jako jedna naprostá jednoduchost v beztvaré prázdnotě. Z kolébky horkých kvarků se vytvořily protony a neutrony. Během pár minut si některé zvolily své kariéry jako jádra buněk. Mnohem později po spojení s elektrony se z nich staly atomy. Tohle jsou příběhy, které nám věda vypráví o vesmíru a jeho vzniku.



Ale je zde i jiný příběh. Příběh vytesaný v kameni. Jako chrám v Borobuduru na ostrově Jáva. Je přes tisíc let starý a někteří lidé říkají, že také reprezentuje vesmír. Vesmír podle mahajánského buddhismu. My lidé jsme vypravěči. Ukažte nám slunce, měsíc a hvězdy a začneme vám vyprávět bezpočet příběhů o stvoření, životě, o dobru a zlu. Po celé lidské dějiny to byl osvědčený způsob, jakým jsme se snažili vysvětlovat smysl našich zkušeností.



Vyprávíme příběhy, abychom se ve vesmíru cítili jako doma. Věda se ovšem také snaží vysvětlit lidské zkušenosti. Hledá vzorce, vytváří modely vesmíru. A v tomto smyslu je vlastně věda také vypravěčem. Ale její příběhy a vysvětlení nejsou vtesány do kamene, nejsou zde žádné neměnné monumenty. Poznání nás samých je součástí dávného lidského hledání a existují různé způsoby vědění.



Cesta vědy je cesta plná chyb. Není to cesta jistoty. Každá vědecká teorie je dočasná a musí se změnit, pokud to vyžadují nové důkazy. Ale je to právě cesta vědy se svými teoriemi a dočasnými pravdami, která umožňuje psát nové epické příběhy o životě lidí. Již dlouho před experimentální vědou splňovaly stejnou potřebu mýty.



Mozky našich předků žádaly vysvětlení okolního světa, který byl nesmírně ohromující. Ale mozek, který si kdysi představoval ve hvězdách bohy, to je stejný mozek, který si nyní uvědomuje, proč hvězdy září. My všichni prahneme po vědění. Naše mozky chtějí znát vzorce, formulovat skvělé teorie a předvídat. V tomto smyslu máme vědu i mýty hluboko v našich mozcích.



Podle nedávných studií vývoje dítěte začíná náš život už s vrozeným instinktem k vědeckému poznání. Není to tak překvapující. Věda je jen výraz po vědění. A získat znalosti o světě objektů a událostí je pro novorozence základní schopností k přežití. Víme, že už i docela malá batolata předvídají, stejně jako my dospělí lidé, chování objektů. Že jsou schopna předvídat výsledek určitých dějů a že jsou také schopna o těchto věcech přemýšlet a spontánně si je vysvětlovat už ve velice raném věku. Záhadou, před kterou jsme teď postaveni, je objasnění, jak je to možné. Věříme, že malé děti mají vrozený mechanismus, který vlastně klasifikuje nebo kategorizuje různé události kolem nich. Tento mechanismus například identifikuje události jako jsou kolize. Jeden pohybující se předmět narazí do jiného pohyblivého předmětu. Nebo případ zmizení, kdy se jeden předmět pohybuje za jiným a tím pádem zmizí.



Doktorka Bayer-Johnová věří, že děti mají to, čemu ona říká zařízení na nabytí znalostí. Mechanismus mozku, který řídí způsob, jakým si zdůvodní svět. Po velice krátkém vystavení životu mimo lůno jsou připraveni stát se malými Einsteiny. Ano, to co děti mají v sobě, je jakési velice účinné vyhodnocovací zařízení, které vlastně čeká, až dostane data o okolních dějích. Tohle zařízení je pak připraveno se soustředit na jisté aspekty okolních dějů, interpretovat to, co už ví o těchto dějích a předpokládat způsob, jakým by se pak mohly sledované předměty chovat ve hmotném světě.



Podle psycholožky Alison Cocknicové může znalost těchto schopností dítěte pomoci rodičům, aby lépe pochopili některé dětské výstřelky. Děti jsou vlastně jakýmisi malými vědci. Pro vysvětlení problému používají velice výkonné procedury, stejné jako používají vědci. Vytvářejí si teorie o světě kolem sebe a potom tyto teorie testují. Některé chování dětí se snad zdá trochu divné a zlomyslné, ale když o něm začnete přemýšlet jako vědec, dává to mnohem více smyslu.



Vezměte si příklad upuštění lžičky. To vám bude dělat každé patnáctiměsíční dítě, vy se z toho nakonec úplně zblázníte a s křikem vyběhnete z místnosti. Tahle známá hra, kdy dítě upustí lžičku na zem, vy ji zvednete a dáte mu ji zpátky, řeknete ne, ne, ne, neházej ji na zem, upustí ji znovu na zem, vy ji znovu dáte zpátky a ono se na vás krásně usměje a upustí na zem. Toto se vám může zdát od patnáctiměsíčního dítěte jako zlomyslnost.



Ale když se na to podíváte jako na experiment, zjistíte, že je to velice dobrý experiment, a že jsou to vlastně dva experimenty najednou. Vždycky, když pustíte tu věc, tak se pohybuje dolů, a pak je tu ještě jedna víc zajímavější záležitost. Když lžičku upustíte, máma přijde, zvedne ji a pak vám ji dá. A to je experiment o tom, jak lidé kolem vás fungují.



Tím zjistíte, že vlastně můžete přinutit lidi, aby se chovali určitým způsobem. Vědecký experiment může být třeba něco, jako tohle. Jako nějaká kreativní hra, která vám napoví o některých aspektech přírody. Ale mezi vědou a jinými druhy vyprávění je velký rozdíl. Příběhy, které vypráví věda, musí být ověřeny, aby se zjistilo, zda jsou to příběhy reálného světa. Fundamentálně řečeno, věda a mýty uspokojují různé potřeby.

Autor | Roger Bingham, Carl Byker (převzato)
Datum | 20/10/2007

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj