Co je vlastně smyslem vzdělání 1.

Otázku po smyslu vzdělání je třeba klást právě proto, že si ji už skoro nikdo neklade. Každého zainteresovaného zajímá spíše pedagogický trihller s detektivní zápletkou nazvaný Nové maturity – co se nakonec odhalí a jak to všechno dopadne, kdo je viník a jestli bude po zásluze potrestán. Herci v tomto dramatu jsou všichni učitelé a studenti středních škol, scénář byl přepisován údajných čtrnáct let a režijí byli postupně pověřeno nevímkolik ministrů. Texty byly rozdány, poslední veřejná zkouška ukázala na některé technické chyby - a už se odstartovalo první dějství.

I takto lze chápat příchod Nových maturit do vzdělávacího systému v naší republice, samozřejmě s nadsázkou a autorskou licencí, o to však vážněji, vždyť každému divadelnímu kusu je na patřičných místech věnováno hodně pozornosti, kritiky v novinách nemilosrdně tepou výkony herců, dramatickou stavbu, obsah hry a – pokud jdou opravdu k jádru věci – poselství hry k dnešku, ptají se po její smysl pro současnou generaci diváků.

Pokud nahlédneme do nedávné historie vzdělávání, tak narazíme na vcelku velmi pestrou směsici jeho interpretací a různé formy provedení. Pro potřeby tohoto článku se spokojíme pouze s hlavním proudem ve výchovně- vzdělávacích procesech vázaných na naše územní teritorium.

Východiskem budiž rakousko-uherský model. V našich zemích se k němu vzhlíží s přezíravým nadhledem vyvolaným sledováním černobílých předválečných filmů, které karikovaly roztržité profesory, tuhou disciplínu v hodinách a ukazovaly na nedostatky a vady výuky především ze sociálně-společenského úhlu pohledu. Z určitého nadhledu však můžeme na autoritářské metody s jasně definovanými výstupy pohlížet jako na velmi dobře reflektovanou potřebu doby, na níž se školství snažilo adekvátně reagovat. Kázeň, přesně a jasně definované výukové cíle, přísný dohled na jejich plnění, velké kvantum učiva, těžké závěrečné zkoušky bylo přesně to, co si doba žádala. Absoloventi měli být loajálními úředníky, spolutvůrci režimu zvyklými plnit svěřené úkoly beze zbytku (a také bez jisté míry vlastní invence, samozřejmě), lidmi, kteří budou prosazovat zachování stávajícího řádu.

Tento způsob vychovává jedince ochotné v krajním případě položit i život za stát a jeho zřízení, což se koneckonců v obrovském množství lidských životů položených v První světové válce i stalo. Člověk je v tomto modelu formován vnějšími pravidly tak, aby vyhověl státním potřebám kdykoliv a kdekoliv, a to bez jakékoliv osobní a emotivní roviny. Je součástí mašinerie, kolečkem v soukolí dějin točícím se podle ostatních.

Na tento výchozí model, který dozníval ještě v období První republiky a dokonce i chvíli po Druhé světové válce navázal model socialistický. Ten v podstatě kopíroval předcházející způsob výuky, začal ale nebývale upravovat historii a poznatky k obrazu svému, zbavil se na všech úrovních škol kvalitních pedagogů z minulého období a dosadil na jejich místa mnohdy zcela nevzdělané pomocníky režimu, kteří byli ale politicky dobře prověřeni. Toto údobí bylo zřejmě největší „dobou temna“ našeho školství ve 20.století, i když věřím, že na venkovských školách byla v mnoha učitelích zachována vysoká kvalita a tradice vzdělanosti přenášena dál. Po určité mezidobí si od zhruba šedesátých let vytváří republika svoji vlastní levicovou inteligenci, která se snaží zvyšovat mezinárodní prestiž naší vzdělávací soustavy, a také se jí to daří.

Na rozdíl od tendenčního obsahu učiva v humanitních disciplínách, které jsou zvenčí silně kritizovány, máme obdiv světa v přírodních vědách, kdy se vyplácí důraz na jednotné osnovy a mezinárodní srovnávací zkoušky vykazují mimořádně velkou míru vědomostí. Bohužel rok 1968 opět srazil slibně se rozvíjející systém do kolen a ten ustrnul na dalších dvacet let v zamraženém totalitním stavu. Zde se podle mého soudu tvoří problém, který se odráží i do současného školství. Kvalitní pedagogové opět odcházejí a na jejich místo přichází generace, která nečiní obtíže se přizpůsobit a Strana ví, jak na ně zatlačit, aby poslušně hlásali i to, čemu vlastně nevěří. Opět nelze generalizovat, ale situace byla dusná a potlačování jakýchkoliv náznaků uvolnění a svobody bylo na běžném pořádku. Řada typicky studentských recesí skončila pro jejich aktéry katastroficky, i když s padesátými léty to pochopitelně srovnávat nelze.

Tento způsob vychovává jedince k dvojímu způsobu uvažování, oficiálnímu a vlastnímu. Lidé se naučí být formálně součástí státní mašinerie, ale vlastní smysl života hledají jinde, většinou v drobných životních radostech. Vzhledem k nemožnosti vycestovat a poznávat svět, což mimochodem hluboce zakoření a je považováno společností za normu, se stávají zahrádkáři, sběrateli, čímkoliv, aby si vytvořili svůj životní prostor. Co je tedy smyslem vzdělání v tomto případě? Stát potřebuje poslušné stádo oveček, kterým bude manipulovat jak chce. Přestože většina studentů ví, že se v hodinách nedozvídají pravdu celou, stávají se v dalším svém životě spořádanými občany tak, a žijí tak, jak se má. Vzdělání umožňuje vcelku pohodlný život, je kladen důraz na spořádanost, přesnost, hierarchii a lidé dosahující různých titulů jsou oceňováni když ne finančně, tak určitě společensky. Jedinci jsou v tomto případě cihlami ve zdi, mají své místo, ale nemůžou se ani hnout.

Autor | Mgr. Kamil Navrátil
Kontakt | navratil@naucnastezka.cz
Datum | 10/05/2011

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj