Co je vlastně smyslem vzdělání 3.

V tomto okamžiku nám nezbývá nic jiného, než se pokusit znovu definovat smysl vzdělání pro období druhé dekády 21.století a snažit se do něj zapracovat aktuální potřeby naší společnosti, protože jinak dojde k oddělení učiva od reality, což by mohlo vést k tvorbě dualistického paradigmatu nechtěně vytvářeného v hlavách žáků a studentů našich škol. Vzdělávání prostě nemůže být odtrženo od reality v jejímž časoprostoru se nacházíme a zejména nyní, kdy ze všech stran na mladou generaci působí různé pseudoreality tvořené nejen virtuálním světem počítačových her prorůstajícím do vnímání skutečnosti natolik silně, že ani nejsme schopni posoudit dopady tohoto moderního fenoménu na společnost, ale i pokřivenými mediálními odrazy skutečnosti, které se týkají nejen politické sféry, ale zasahují i do hodnotových systémů a působí jako agresivní marketingové strategie.

Podle mého soudu by měl být stanoveno centrálně několik jasných cílů pro jednotný postup ve vzdělávání, které by pak byly metodicky rozpracovány tak, aby forma byla přístupná právě mladé generaci a zaujala natolik, že se učení opět stane zábavou, hrou, prostě něčím, co není strnulé a odtažité od všedního dne žáka docházejícího do školy spíše s nechutí.

Kde tedy hledat cíle reformy? Především se mi zdá, že se vytrácí pocit sounáležitosti s naším státem a národem. Kdysi velmi silná hrdost na příslušnost k českému a moravskému národu mizí jak pára nad hrncem a stává se pouhou iluzí. Je to o to překvapivější, že se právě v Evropě nyní vytváří velmi citelný trend podpory všeho místního a regionálního, kulturou počínaje a potravními produkty konče, a klade se velký důraz na historii a dějiny národů, států a etnik. Není to náhodou, je to logický odraz globalizace, kdy člověk hledá nějaký záchytný bod v prostoru a má potřebu se spojovat a družit s bližními v menších komunitách a společenstvích majících zcela specifická pravidla, jež tuto skupinu oddělují a vymezují od ostatních. U nás je to vidět například ve sportu, protože fandovství naplňuje právě tuto potřebu dokonale, ale nemusí jít jen o tendence směřující k chuligánství, sposta fan klubů má velmi pozitivní dopad na ukotvení jedince ve společnosti.

Nárůst regionálního spolkového života je v okolních zemích výrazný a ukazuje nám jasný směr pro další vývoj. Skončila éra států a velkých neosobních útvarů a vzniká nová společnost menších skupin sdružených v jeden celek, v našem případě v EU – a ať už k tomu máme výhrady jakékoliv, a ekonomické politicko- sociální vztahy mezi jednotlivými státy jsou napjaté a do budoucna to jistě nebzde lepší, jiná cesta prostě zatím zřejmě neexistuje.

Tedy za prvé myslím, že je nutno orientovatse na vytváření pocitu sounáležitosti s krajinou a lidmi v životním prostoru, kde vyrůstáme a trávíme sve dětství. Toto velice citlivé a zvídavé obdobi je nutno uchopit a využít. Příklad si můžeme vzít z jihomoravských vesnic, kde tradice přetrvaly nejdélea nebyly vykořeněny ani socialistickými experimentátory. Jedná se ppředevším o uchování rázovité kultury s pestrou směsicí lidových tradic, pestrobarevných krojů a hudby s tancem, které jsou tyoické mnohdy pouze pro několik vsí v blízkém okolí. Různé dobrovolné spolky a taneční kroužky vytvářejí most vredoucí z minulosti do budoucna ajsou tím pravým, co člověka připoutává k rodné zemi, jakkoliv je tento termín dřívějšími frázemi zcela vyprázdněn.

Pak se nám ale nemůže stát, že většina mladých bude odcházet za prací jinam, aniž by se časem třeba nevraceli zpět a snažili se na základě svých nově nabytých zkušeností pomáhat s rozvojem právě místa svého narození a mládí. On ten Honza, který šel do světa s brašnou plnou buchet od mámy a hledal štěstí v alegorické formě princezny měl podvědomě zakódováno mnoho z lidové moudrosti, a když se pak domů vrátil, ať už sám nebo s princeznou, věděl přesně, kam patří.

Tedy první postupný cíl školské reformy můžeme pracovně nazvat „Jak šel Honza do světa, aby se pak ještě rád domů vrátil“.

V této souvislosti je třeba velmi ocenit rozbíhající se snahu o změnu školského systému zaváděním Rámcových vzdělávacích plánů umožňujícím školám vytvářet vlastní Školní vzdělávací plány, které musejí naplňovat striktně pravidla daná Kompetencemi a Průřezovými tématy. Je to velmi odvážná myšlenka, možná až tak reformní, že krapet předběhla dobu a je před námi nějaký ten kroky vepředu. Problém její realizace totiž spočívá na jednom činiteli – a to je učitel. Pokud je učitelský stav odhaduji tak tři čtyři kroky za reformou, nezbude z jejích krásných cílů nic a výsledek bude žalostný.

Proto by možná bylo rozumnější ubrat plyn, vytvořit jasné manuály co a jak učit a nenechávat tak velkou individuální volnost, protože všichni dobře víme, že demokracie nespočívá na individuání svobodě, ale je to především pochopení nutnosti přizpůsobit se celku a jeho aktuálním potřebám, což je samozřejmě ve společnosti individuálních a egoistických jedinců věc těžko pochopitelná. A to je podle mě druhý cíl. Ten však necháme na příště.

Všichni něco hledáme, někteří se spokojí s pohodlným rodinným životem, jíní jsou neustále puzeni touhou po moci a ovládání ostatních, někdo se rád předvádí a excentricky vystupuje před ostatními, dávajíc okázale najevo životní energii, pro jiného je smyslem úspěch ve sportovních kláních, či jiných soutěžích, zahrádkář je spokojen jen když má zeleninu o poznání lepší než soused – a tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

Co je ale všechny dohromady spojuje?

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 08/07/2011

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj