Co je vlastně smyslem vzdělání 4.

Druhým cílem vzdělávací reformy je podle mého soudu nutnosti přizpůsobit se většině a pracovat ve prospěch celku. Nemusí jít nutně o nějakou light socialistickou verzi zapojení člověka do věcí veřejných (v tomto případě už vůbec ne do Věcí veřejných!), ale o nezbytnost vytváření kontaktní a komunikační sítě lidí majících společný zájem třeba v prosperitě obce, jejím zdravém a pěkném životním prostředí, hrdosti na významné a slavné rodáky. Tady se mohou opravdu podílet všichni podle svých zájmů a cílů, bohatí i chudí.

Pracovně cíl můžeme nazvat dle inspirace pohádkou O chytré horákyni, aneb jak se dostat demokracii na kobylku, tedy ani nahá ani oblečená, ale splňující zadání bezezbytku. V tomto případě ani reálný kapitalismus ani rerospektiva socialismu, ale něco mezi a hlavně ve prospěch budoucích generací, protože pro ty toho děláme opravdu žalostně málo a naše aktivity jsou spíše medvědí službou.

Třetím cílem by pak měla být obroda duchovního života upadajícího téměř v zapomnění, a to zejména v našich krajinách zpustošených komunistickou čtyřicetiletkou. Především zpočátku nám zde vládly třídní buňky nedostudovaných samouků a diktatura proletariátu ve spolupráci s rolnictvem a bezzemky zcela vyvrátila nadějný ekonomický vzestup státu z kořenů. V této souvislosti je důležité pochopit míru devastace demokratických i tradičních hodnot a její vliv na naši společnost, to si však zaslouží podrobnější úvahu.

Ne zcela správně se dnes spojuje duchovno s pouze s náboženstvím, které se potýká s řadou svých vnitřních problémů a budí často oprávněnou nedůvěru, přestože pevné postoje duchovních za války a totality jsou významnými milníky našich dějin a jejich hrdinství může být příkladem ostatním. Je chybou zaměňovat církevní záležitosti s vírou a osobním duchovním životem, člověk nepotřebuje nutně prostředníka mezi vlastní myslí a vyššími etickými principy. Je to jenom jednodušší, není u toho třeba takových složitých filozofických úvah.

Vůbec absence autorit a osobností ke kterým se upínáme je jednou z věcí, jež se nám zcela vymykají z rukou, přestože jejich výchovný potenciál je velmi vysoký. Ve většině okolních států to již dávno pochopili a snaží se svoji kulturu a státnost opírat právě o tyto vyjímečné jedince, jimž sice často připisují i ty vlastnosti, jichž se jim zjevně nedostávalo, ale v celkové koncepci to nemusí být nutně na škodu. Vzpomeňme jen Igora Hnízdo, jeho lakonické konstatování „ … chtěl jsem jen, aby chlapci měli správný příklad …“ a situaci ve škole, kde nastoupil a je jasno.

Pracovně bychom mohli tento cíl nazvat Sůl nad zlato, aneb návrat do starých časů a urychleně bychom na něm měli zapracovat, než místa v myslích pubescentů převezmou idoly jiného kalibru, což se už vlastně stalo. Na nápravu stavu věcí však není nikdy pozdě, takže nehažme předčasně flintu do žita a pokusme se něco v této věci udělat.

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 03/08/2011

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj