Filosofická ekologie - úryvky

Soudobé filosofické rozbory ekologické krize mají kořen, byť často nereflektovaný, v hebrejsko-křesťanském pojetí dobra a zla, ač ne tak prostoduše, jak to předkládaly výklady před dvaceti lety.



První, často nevědomou premisou je tu představa Boha dobrého a světa Božího. Z této představy pak vychází problém, totiž problematičnost zla. Zlo by vlastně nemělo být. Všedobrý a všemohoucí Bůh nemohl stvořit zlo. Nemohl je vytvořit ani člověk Bohem stvořený, a proto též dobrý. Přesto je zlo skutečné. Ne to zlo, které Konrad Lorenz považuje za „tak zvané“: i bolest, i smrt patří k přirozenosti života dobrého. Smrt, praví navažská legenda, otevírá dveře životu. Skutečné zlo je něco jiného, co Bůh nestvořil a člověk si nepřeje, ač to koná. Je to vůle k ničení, svévolné ponižování, svévolné působení bolesti, svévolné popření života. Zlo, jediné skutečné zlo, to je vůle zabít, ublížit, ponížit či vůle, která k tomu vede.



Odcizení jako kořen zla je ten základní motiv, který soudobá ekologická filosofie přejímá, i když odmítá všechnu křesťanskou symboliku. Je-li zdrojem zla odcizení se vlastním základům a jeho řešením návrat k těmto základům, pak i ekologická krize svou nejvlastnější podstatou krizí odcizení člověka tomu, z čeho čerpá sílu. Člověk se stává ničivým tvorem, protože nežije v souladu se svým světem. Ekologická krize je zároveň „příčinou“ i následkem.



Kanadský ekolog Neil Evernden pro to v knize Přirozeností cizinec poskytuje biologické přirovnání. Poukazuje na to, že v přirozeném prostředí žije živočich v harmonii se svým biotopem. Když je přírodní druh vytržen ze svého přirozeného místa v koloběhu přírody, jako v případě králíků přesazených do Austrálie nebo u zdomácnělých zvířat, dochází ke změně chování. Živočich takto vytržený - či biologickým označením živočich „exotický“ - se chová, jako by ztratil orientaci i řád. Začne nesmyslně napadat druhé, začne se nesmyslně přemnožovat a stejně nesmyslně přejídat. Člověk ve 20. století skutečně vykazuje znaky exotického druhu. Nesmyslně se napadá, nesmyslně se přemnožuje, nesmyslně se přejídá: války, přelidnění a konzumní exploze naznačují, že jsme se stali exotickým druhem - tedy druhem odcizeným.



Z toho vycházejí soudobé rozbory ekologické krize. Je to krize odcizení. Jenže odcizení čemu? Obvykle odpovídáme, že přírodě, jenže co je to příroda? Tu právě vzniká členitost uvnitř ekologického hnutí, nejen v diagnóze, nýbrž i v prognóze a v předepisované léčbě. Odlišné směry filosofické ekologie se liší v tom, jak vykládají lidské odcizení.







ŘEŠENÍ I: „HLUBINNÁ“ EKOLOGIE



Jeden možný výklad, který nabízí takzvaná „hlubinná“ ekologie či „ekosofie“, chápe přírodu jako přirozenost, a to především naši vlastní přirozenost. Tu je možné užít metafor podle C. G. Junga, který předkládá představu individuálních vědomí jako výhonků, které jsou v temné hloubi napojeny na společné podhoubí, kolektivní nevědomé. Podle tohoto výkladu dochází v novověku především k odcizení našeho vědomého já jeho hlubinné živné půdě.



Ještě v renesančním údobí byla hranice mezi vědomým a nevědomým zcela průchodná. „Karteziánský“ zvrat tuto situaci mění. Odmítá poetickou hloubku citů a snů, omezuje vědomí na hranatý didaktický rozum, který nechápe, necítí, nevnímá, jen ovládá a využívá. Je to panský rozum-vládce, a je to člověk, který se totožnil s tímto rozumem, který se v našem století ocitá v krizi. Odcizený rozum je totiž zcela exotický. Popírá svůj biotop - hloubku našeho bytí.



V ekofeministické symbolice se to vykládá jako popření všeho, co je v nás citové, hluboké, tajemné a temné - tedy ženské. Civilizace, kterou odcizený panský rozum vytváří, je civilizace panovačných bílých samců, která nedovede cítit, vážit si, milovat - a je tedy dlouhodobě neschopna života. Dovede jen ovládat, a tím ničit všechno živé, přetvářet život na neživou surovinu.



Odpověď na krizi odcizení je znovunapojení na hlubinné zdroje našeho bytí-na všechno, co je v nás citové, ženské, poetické, tmavé, hlubinné. Bílý samec a jeho panský rozum nás dovedli na okraj zkázy, spasit nás může jen snědý, tajuplný básník - žena. Příroda v obvyklém smyslu tu vlastně hraje jen okrajovou roli. Dotekem živé přírody se dotýkáme vlastní předrozumové, prvotní hlubiny.



O ten návrat jde. Lidstvo, které se propojí s hlubinou své předreflexivní duše, se svou citovou, temnou, nevědomou, ženskou stránkou, nebude dále ničit přírodu. O tom jsou Naessovi žáci naprosto přesvědčeni: takové lidstvo vytvoří v přírodním světě harmonický ráj. Přesně jak, to neříkají: i jen ptát se „jak“ je známkou panského samčího rozumu. Je třeba se neptat, je třeba se vcítit do harmonie hlubinné duše.







ŘEŠENÍ II: OCHRANÁŘSKÁ EKOLOGIE



Takové pochyby vedou k jinému výkladu, podle něhož základní odcizení není odcizení přírodě v mystickém hlubinném smyslu, nýbrž zcela konkrétně živým tvorů, světu přírodního života. To odcizení je dnes až příliš skutečné.



Podobně jako Římané na vrcholu římské městské civilizace, i my jsme si vytvořili svět umělých předmětu, neživý svět artefaktů, které nestvořil Bůh a nevytvořil řemeslník, tuctových výplodů strojové výroby, bez duše, bez vlastního života. Strom má vlastní život a vlastní cíl v životě, střetává se se mnou jako můj bližní, učí mě úctě k bližnímu. Telegrafní sloup existuje jen a jen proto, aby mi sloužil. Nemá vlastní život. Utvrzuje ve mně představu, že já, člověk, jsem pánem a jediným zdrojem hodnoty a smyslu ve světě neživých předmětů. Lidskost vyžaduje přírodní svět, my žijeme ve světě oceli a betonu.



Člověk, který si návyky a postoje vytváří ve světě artefaktů, pochopitelně dochází k předvědomému, jakoby „intuitivnímu“ přesvědčení, že svět je jen zásobárna surovin a on sám jeho pánem - a jedná podle toho. V jeho každodenním, drobném zážitku tomu tak z velké části je. Základní odcizení je tedy odcizení přírodě ve zcela konkrétním smyslu přírodního světa života, odcizení živým tvorům, rytmu dne a noci, životu ročních údobí. Člověk pak zneužívá a ničí přírodu proto, že se mu zcela zkušenostně stala něčím vzdáleným, cizím.



Proto je krásné jít hebkou polní cestou, vzhlédnou k hvězdám na tmavém nebi, cítit teplo kamen a naslouchat praskotu dříví, sedět nad knížkou v nenásilném světle petrolejky - a s láskou pečovat o svět přírody, s nímž se setkáváme.



Tak chápali ekologickou krizi Thoreau i John Muir, a tak ji chápe většina ochranářů. Ti znají přírodu z první ruky, chápou autonomii života a cítí k ní úctu. Přímo je bolí, když vidí přírodu ničenou a násilněnou rukou člověka, když vidí drobná zvířátka zabitá auty, když pozorují, jak těžební technika ničí les či bagr ničí louku. Obvykle neusilují o hlubinné vědomí.



Myšlenka návratu k přírodě je přesvědčivá i vábivá. Odcizení jako vzdálení se živému světu, návrat jako návrat k přírodě. Jenže právě taková návrat je dnes vysoce problematický. Je možná jen jako velmi privilegovaná výjimka, ne jako společenská strategie. Na přelidněném světě prostě není dost odlehlých samot.



Ochranářská ekologie je důležitá a dobrá, leč ve svých následcích ještě nedostatečná. Aniž popíráme klady a přínos jak hlubinné, tak ochranářské ekologie, potřebujeme hledat dál.







ŘEŠENÍ III: MORÁLNÍ EKOLOGIE



Je tu ještě třetí možný výklad ekologické krize. První ji odvozoval z odcizení lidského vědomí hlubinám citu a nevědomého, druhý z odcizení člověka v umělém světě živé přírodě, třetí poukazuje na odcizení člověka jeho vlastní morální odpovědnosti.



Kořenem odcizení tu je evropské rozhodnutí pro život ve svobodě. Tím nemám na mysli nic hlubinného či mystického, nýbrž ono zcela konkrétní rozhodnutí, že se nepodřídíme ve svém jednání pudovým impulsům či odvěkým návykům, nýbrž se budeme řídit vědomým a odpovědným rozhodnutím. Je třeba zcela přirozené diskriminovat či zabít člověka, který vybočuje z řady, který se liší. Narušuje samozřejmost společenství. U takzvaných přírodních národů to bylo běžné.



Podle tohoto výkladu základní odcizení moderního věku nakonec není odcizení živé přírodě - té se člověk rozhodnutím pro život ve svobodě a v odpovědnosti. Snad k němu došlo zcela nechtěně a nedramaticky. Lidská svoboda ovšem vždy měla svůj rub odpovědnosti, avšak po celá tisíciletí jako by na něm nezáleželo. Při malých počtech a při velmi omezené schopnosti zasahování do přírody se mohlo zdát, že ať člověk jedná sebenezodpovědněji, příroda vždy napraví škody, které člověk napáchá. Nezodpovědnost měla své následky ve vztahu k jeho lidským bližním , ne však ve vztahu k přírodě.



To se změnilo v našem století. S rozvojem techniky nesmírně vzrostla lidská schopnost zasahovat do přírody. Spotřeba na obyvatele v privilegovaných zemích vzrostla na sedmdesátinásobek, celkový počet obyvatel Země z jedné miliardy na počátku století na skoro šest miliard na jeho konci. Lidská odpovědnost tu přestává být akademickou otázkou a stává se otázkou přežití jak člověka, tak lidstva. Dnes z odcizení odpovědnosti nevzniká jen škoda, nýbrž ekologická krize. Jistě, potřebujeme se znovu dotknout citové hloubi svého bytí a potřebujeme znovu objevit přírodu pečujíce o ni, avšak ze všeho nejvíce potřebujeme přijmout odpovědnost své svobody - překonat odcizení odpovědnosti.



Člověk tu nežije s pocitem, že příroda je něco cenného a že má povinnost omezit svojí spotřebu prostě pro dobro přírody, třeba nesníst rybu, protože jí hrozí vyhubení, či odnést noviny do sběru, protože ubývá lesů. Víme, jak automobilové výfukové plyny zatěžují ovzduší a ničí lesy, avšak nedomáháme se elektrizované hromadné dopravy. Dál prahneme po autech. Volání po dobrovolné střídmosti - soustavně odmítat více, když méně postačí - je výzvou k přijetí odpovědnosti na naši svobodu, avšak s výjimkou jedinců, k nimž náleželi třeba Gandhí či Albert Schweitzer, je našemu věku něčím na hony vzdáleným.



Nemyslím si, že můžeme přesvědčivě tvrdit, že příčinou ekologické krize je Descartova dehumanizace světa, Kantův antropocentrismus či křesťanská představa lidské nadřazenosti. Je dobře si tyto momenty naší kulturní totožnosti vyjasnit, uvědomit si, co v sobě nosíme a k čemu to může vést. Avšak u svobodných bytostí nejde o příčinu. Jde o volbu. Tu za nás nevykoná citová hloubka našich duší, ač nutně potřebujeme s ní nalézat propojení. Nevykoná ji za nás ani příroda, ač naléhavě potřebujeme obnovit přímý vztah k přírodě, k níž sami náležíme. Nakonec však sami musíme volit: vědomě doplnit svoji volbu svobody odpovídající volbou odpovědnosti.



Základním úkolem ekologické filosofie a výchovy je obnova jak vědomí, tak pocitu odpovědnosti za naši svobodu.

Autor | Erazim Kohák (převzato)
Datum | 16/11/2007

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj