Jak to vlastně tedy je s krásou 1.

Některá slova mají přesné významy a dokážeme si pod nimi představit konkrétní věci, s některými je to horší. Například židle a krása. Při vyslovení či přečtení prvního pojmu si každý z nás celkem bez problémů představí židli, protože je to předmět všeobecně známý. Problém je pochopitelně v tom, že se pravděpodobně její podoby v mysli jednotlivců budou lišit, vzor zůstane ale stejný. Židle bude prostě židlí a ne stolem. Jak ji ale naše mysl kategorizuje, jak dokáže rozeznat malou stoličku od malého stolu, to je otázka. Jedinou možností zřejmě bude, že se tak stane na základě vlastní nebo přenesené zkušenosti.

Pomineme v tomto případě výsostně filosofickou platónskou říši idejí, kde se předpokládá, že nejdříve byla vizuální abstrakce pojmu (třeba) židle, kterou jsme si nějakým způsobem od raného dětství zafixovali a vložili do své mysli – a začali tak všechny předměty jí podobné tímto slovem nazývat, případně je podle této ideje vyrobili – musíme konstatovat, že se nám těžko hledají prvky, jež by zobecňovaly naše představy do jednoduchých řádů a kategorií.

Pokud totiž neplatí, že nejdříve byla idea, představa či vize – pak musela tato abstraktní realita v našem mozku vyrůst na základech matérie, tedy hmoty, která se sama určuje a tvoří, hromadí a sebeorganizuje - případně se vývoj v této věci ubíral ruku v ruce společně, anebo úplně jinak, což ovšem nemůžeme vědět, možná to přesahuje hranice lidkého poznání. Ale to je jiný příběh.

Co to pro nás všechno znamená, a jak je to tedy s krásou, druhým velmi univerzálním pojmem, který má dalekosáhlý vliv na společnost a veškeré dění kolem – a pravděpodobně také na evoluci a biologii obecně? Krása je vysoce abstraktní a individuální a je zajímavé, že ji lze modulovat podle společenských potřeb, stačí se podívat na dějiny malířství a proměny ideálu ženy od strohé a vyzáblé gotiky přes rubensovské baroku až k smyslné a rafinované renesanci. Samozřejmě je zobrazení žen a přírody poplatné dobovému ideálu a je překvapivé, že se tak málo zabýváme smyslem tohoto ideálu krásy a tím, co ji tvoří.

Smyslem krásy je přitahovat. Možná je to klíč k širším souvislostem a možná to nemá žádný význam, ale vyjděme z tohoto k dalším úvahám. Upoutávání pozornosti by mohlo být důležitým faktorem pro přenos genů v populacích a zvýhodňuje jedince, kteří odpovídají daným trendům vývoje. Máme bezpočet příkladů, které v přírodě ukazují na důležitost postrobarevného zevnějšku pro rozmnožovací strategie rostlin a živočichů – ale lze tady opravdu hovořit o kráse? Není to jenom námi přidělená kategorizace, se kterou dané druhy nemají nic společného, protože chtějí být pouze výrazní? I slovo chtějí je diskutabilní, vždyť kromě člověka žádní zástupci života na Zemi nemohou měnit svůj zevnějšek dle potřeby. Vyjímky pochopitelně existují, ale vycházejí z jiných potřeb a strategií než je zkrášlování se.

Takže zpět ke člověku, kde se vzal náš smysl pro krásno? Už v pravěkém období se vyskytuje lidská potřeba a nutnost zobrazovat věci kolem sebe a zanechávat tak stopu svých představ světa do budoucna. Nádherné malby a sošky z tohoto období ukazují na určitou míru estetiky, se kterou byla díla tvořena a přes propast věků v nás vyvolávají silné emoční vjemy, i když zřejmě správná interpretace poselství ukrytých v těchto dílech bude nemožná. Zřejmě se pohybujeme v období určitých funkčních změn v mozku,které mohly být vyvolány postupným vývojem řeči a symbolických představ, které jsou zde ztvárněny. Ať už je to jak je, právě v tomto období můžeme hledat kořeny pojmu krása ve smyslu, jak ho chápeme nyní.

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 21/06/2011

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj