Je život dostatečně životaschopný?

Mozek je geniální v tom, že si umí poradit s přehršlí informací jednoduše tak, že je prostě vytěsní a odsune do nevědomých sfér, kde dále čekají na další instrukce. Můžeme si to celé představit jako míč naplněný vodou, kde vědomí je tenká vrstva povrchu a nevědomí celý vnitřní prostor. Dovnitř jsou odsouvána momentálně nepodstatná data a informace, které klokotají a proudí podle zákonů nám ne příliš známých. Občas se vynořují na povrch a s nečekanou samozřejmostí se projeví v naší mysli, občas nás poškádlí formou neodbytné myšlenky, libého pocitu nebo nečekané emoce. Nic se prostě neztrácí, vše je přítomno, záleží jen na regulačních mechanismech a programech co aktuálně bude proudit v našem vědomí.

Co ale když biosféra Země reaguje obdobným způsobem? Data, která nejsou zrovna potřeba, se uloží mimo a využívají se jen základní reakce na vnější podněty, v podstatě se jedná o něco podobného jako instinktivní a intuitivní chování u živočichů. Sféra života tak volně plyne po planetě uzavřená ve schránkách hmotných těl a buněk organizmů, které jsou právě přítomny na scéně. Pokud nedojde k nějaké změně prostředí, není důvod tuto jednoduchou strategii měnit. Dějiny jsou ale především postaveny - dle našich současných vědomostí - na často skokových evolučních změnách, kdy je potřeba rychle reagovat na nově vzniklou situaci a platí pravidlo, že kdo se nepřizpůsobí, nepřežije.

Kam by se ale pro vývoj a evoluci důležité informace ukládaly? Nejpravděpodobnější oblastí by byly určitě geny a DNA, kde je vlastně uložen celý kód života, i s jeho kompletní historií. Málokdo z laiků ví, že člověk při svém vývoji od početí po porod vlastně prochází zrychleně všemi stádii evoluce života, a teprve v okamžiku zrození se stává zástupcem Homo sapiens se všemi specifiky a odlišnostmi od jiných druhů. Toto je zajímavé z mnoha hledisek, například skutečnost, že není potřeba schraňovat celé informace, protože systém si je automaticky vytváří a moduluje při postupném a přirozeném vývoji, růstu a rozvoji je pro nás zatím velmi originální a neobvyklá myšlenka. Nejsme na tento aktivní způsob uvažování zvyklí, ale možná nás poznání takovýchto procesů přivede ke zcela novým technologickým přístupům.

Co když tedy existuje někde regulátor, který dokáže vyvolat a odstartovat vývoj takových druhů, jež jsou právě potřeba v té které konkrétní době, a jinak je nechá spát hluboko v genovém šípkovém království připravené k dalšímu použití, a čekající na prince, jež je oživí? Takový systém by byl velice dobře adaptabilní a životaschopný, což ovšem život mimochodem určitě je. Nepodceňujme sílu, která nám všem umožnila se krátkodobě zastavit ve své fyzické podobě na tomto světě a předpokládejme, že význam naší existence má hlubší význam. Otázka samozřejmě zní, co by mohlo takovým regulátorem být. Určitě nejsme první ani poslední bádavci, snažící se zjistit skrytou pravdu a nevěřím, že se nám to kdy podaří, ale staré moudro říkající, že cesta je vlastně cílem vůbec nenaznačuje smysl našeho konání.

Životaschopnost života je dána mechanismy, jimž příliš nerozumíme a už vůbec je neumíme zkopírovat. To ale neznamená, že neexistují a nejsou hybateli dějin nám známého světa. Protentokrát musíme vystačit s konstatováním, že jsme prostě jenom další cihlou ve zdi, jak trefně poznamenává autor jedné písně z dob nedávno minulých.

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 03/11/2011

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj