Nedokonalost učení jako odraz evoluční svobody rozhodování

V letošním roce uběhlo již 131 let od narození významného vědce a křesťanského myslitele Pierra Teilhard de Chardin. Na první pohled by se mohlo zdát, že jeho myšlenky jsou již překonány a nemají současné přírodovědě a filozofii co nabídnout. Je to však právě naopak, ve světle nových poznatků se teprve nyní ukazuje, jaké bohatství se v jeho díle ukrývá. Tento paleontolog a jezuita za svého života příliš veřejně nepublikoval a se svými úvahami se dostal do konfliktu s nadřízenými v církvi, a to i přes to, že jeho myšlení je hluboce prodchnuto vírou v Boha a oslavuje jeho nezastupitelnou roli při stvoření světa a evoluci všeho živého. Jeho představy se střetly s ortodoxním pojetím vykoupení prvotního hříchu Ježíšem a čekáním na Poslední soud. Teilhardova vize o mohutné duchovní síle pohánějící evoluci podle předem stanovených pravidel a vedoucí k jasně definovanému cíli se však nepozdávala ani soudobým velikánům vědy, považujícím přírodní výběr především za proces náhody a kumulace nahodilých změn.

Je velmi příznačné, že pohled na Teilharda rozděloval jak náboženské vědecké autority, které se snažily formou zákazu publikování jeho děl a zastavením jeho vysokoškolské kariéry omezit vliv na věřící, tak vědce zabývající se moderními obory v období mezi světovými válkami. Významné objevy na poli molekulární biologie a genetiky, Lovellockova teorie Gaia, hnutí New Age a další však postupně přitáhly pozornost i na tohoto nenápadného vědce. Nemá smysl se zde zabývat jeho filozofií jako celkem, protože na to zde není prostor ani čas, ale zkusme ji využít k následujícím úvahám.

Jestliže totiž opravdu existuje prvotní záměr směřující nehostinnou Zemi od okamžiku zrodu přes peripetie vývoje života a vzniku živočišných druhů k člověku, kde se zhruba nacházíme nyní, a pak dále s vývojem mozku a vzniku individuálního vědomí k jeho propojení a vytvoření tzv. noosféry jako nadstavby biosféry a tak dále, pak musíme uvažovat ve zcela jiných souvislostech. Ponechme stranou otazníky týkající se agresivity a animálnosti zakódované v lidských bytostech a jejich důvodu pro zduchovnění života a soustřeďme se na otázky týkající se učení, ne ve smyslu pouhého vzdělávání a výchovy, ale učení jako celku.

Učíme se celý život, je to nikdy nekončící proces zahrnující interakci s okolním prostředím a ostatními lidmi, kombinace vlastních a přenesených zkušeností s realitou daného okamžiku a rozhodování na vědomé i nevědomé úrovni. Je to natolik komplexní, že nemůžeme vynechat působení vrozených instinktů a získaných či přenesených vzorců a vzorů chování, snaha o naplnění cílů svých, ale i přenesených jinými lidmi do našich myslí (např. rodiče, náboženská hnutí, politické strany).

Toto všechno podle výše uvedených vizí není věcí slepé náhody, ale cíleným procesem vedoucím nás přesně daným směrem a obdařujícím náš život významem, který nejsme schopni postihnout. Možná to ale je trochu jinak, není vytýčena cesta, jsou zadány pouze cíle a evoluce se k nim prostě musí nějak dostat – mírně to připomíná známou knihu Setkání s Rámou, kdy jsou vesmírní výzkumníci konfrontováni s neznámým dutým obřím tělesem, které vypadá zcela opuštěně, ale po jejich vstupu jsou aktivovány procesy zrychlené evoluce připravující jim řadu nemilých a bizardních setkání. Smyslem této vesmírné lodi je v okamžiku, kdy ji nalezne nějaké vyspělá civilizace, aktivovat celou zrychlenou evoluční škálu až k vzniku komunikačních kanálů, kterými jsou předány informace o této prastaré, dávno vymřelé skupině vysoce inteligentních bytostí jejich objevitelů. Překonat horizonty stovek milionů let lze právě takovým to vysoce efektivním způsobem. Koneckonců nemusíme chodit nijak daleko a stačí si zopakovat základní Haeckelovo pravidlo, že ontogeneze je zkráceným opakováním fylogeneze, což přeloženo do srozumitelna říká zhruba tolik, že veškerý vývoj buněčného života na naší planetě se zrychleně opakuje při každém početí a trvá právě přesně devět měsíců, než dá vznik novému jedinci opouštějícímu tělo své matky. Ale jak víme, ani tady ten proces nekončí a růst fyzického těla je ukončen po zhruba dvaceti letech života a kdy končí náš růst duchovní se můžeme jen dohadovat.

Otázka pro bádavce tedy zní – jaký to má vše smysl? Je možné, že evolučně je zajímavé právě ono postupné ohmatávání všech možných cest vývoje končících zcela pravidelně ve slepých uličkách labyrintu života a to, co v nás přežije do budoucna je tou pravou esencí, životní silou Vis vitalis, kamenem mudrců a vším ostatním na co si z esoterických nauk vzpomenete? Svoboda rozhodování na křižovatce cest může být tím pravým tvůrcem pokroku, protože jakákoliv šablona by při vnější změně podmínek mohla být smrtící pastí. Nedokonalost učení může být tedy tou pravou cestou k překonávání nástrah pro život.

Teilerhardova vize s touto úvahou souvisí především v tématice povýšení nedokonalého na dokonalé a absolutní na základě dlouhého vývoje plného omylů a chybných rozhodnutí, kdy ne všechny staré pravdy ještě obstojí tváří v tvář současnosti. Bohem v tomto případě není moudrý stařec shlížejíci na svět z nadoblačných výšin, ale pud všeho živého po růstu a zdokonalování se. Kam nás ale tyto úvahy dovedou ponechám již na Vás.

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 21/05/2012

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj