Oč tu vlastně běží?

V nelehké situaci středního školství, kdy se po dlouhých a vleklých přípravách letos poprvé naši maturanti setkávají s novou formou zkoušky dospělosti, poněkud zapadá smysl a důvod zavádění této formy srovnávací zkoušky, kvůli kterému se odborná a laická společnost štěpí na její příznivce a odpůrce. Oč tu vlastně běží?

Ponechme stranou technické a ideově-politicky poplatné detaily příprav, jejich dotaženost či nedotaženost, úroveň testování znalostí a další věci. Zkusme spíše zapřemýšlet o podnětech a pohnutkách vedoucích ke změnám v náhledu na vzdělávání a jeho obsah i formu.

Ve zkratce můžeme říct, že po revolučním roce 1989 se ve školství objevila řada netušených možností, které oprávněně vyvolávaly u učitelů i žáků euforii a nadšení ze svobodného přístupu k informacím, vzdělání a možnostem moderních forem výuky. Ne, že by pedagogové byli dříve horší, byli pouze svázaní ideologií, jež přikazovala co říkat a co ne, rozhodovala co je pravda a co lež a nemilosrdně nastavovala mantinely poznání v materialistickém duchu z pohledu vládnoucí dělnické třídy (i když představitelé toho měli s dělníky pramálo společného). Ve společnosti vládla faleš a korytářství, politika přestávala lidi zajímat, šeď životů byla občas ozvláštněna úspěchy sportovců, lidé byli vděční za devizové přísliby a vlastně se málokdo dostal někam jinam na Západ, než do bývalé Jugoslávie, a to tak jednou za tři čtyři roky.

Tato doba vzala zaplaťpánbůh zasvé a všichni jsme si trošičku bláhově mysleli, že už může být jenom lépe, že se konečně změní ekonomická vize socialistické společnosti a například v podnikání se prosadí ti nejlepší, kteří dají ostatním práci a do dvaceti let doženeme západní svět nejen co do finančního ohodnocení, pochopitelně s podmínkou, že budeme opravdu pracovat, ale i v oblasti užívání si výdobytků moderní doby se všemi jejími typickými symboly - zahraniční auta, exotické dovolené, vlastní domy a především nezřízený konzum všeho západního. Že to byly představy naivní samozřejmě již dávno víme a díváme se zpětně na nás samotné, mladší, s pobavením a nechápavým kroucením hlavy.

Ale takhle nelze hodnotit! Doba byla opravdu v mnohém jiná, jako když se po tuhé zimně a blátivém čase z mlh vynoří první jarní záchvěvy sněženek a najednou se bez přípravy všechno zazelená a příroda se zhluboka nadechne svěžím vánkem, přinášejícím přísliby dobrodružství. Jistě, přijde déšť a krupobití, ale čas již nelze vrátit zpět. Vše tedy směřuje k zářivému létu a prázdninovým zážitků, žluti zlátnoucího obilí a temným bouřkovým mrakům na obzoru v rozlehlé venkovské krajině. Jak krásný obraz! Romantičtí umělci konce 19. století byli touto vizí kdysi jistě uchváceni a češství a sounáležitost s rodnou zemí se stalo tmelícím prvkem národního hnutí a obrození.

Nejinak tomu bylo i v období Sametové revoluce. Tyto představy měly pak kromě jiného také přímý vliv na školství. Překotné změny osnov některých předmětů byly konfrontovány se zastaralými formami komunikace mezi učitelem a žákem a narážely často na neochotu a neschopnost přizpůsobit zaběhnuté metody práce novým cílům – a smyslu.

Po dlouhých letech příprav se tedy naše Ministerstvo odhodlalo k zásadnímu kroku. Snaží se sjednotit zkoušku dospělosti a vytvořit jednotnou formu jejího průběhu pro všechny, kteří ji musí složit. Má to svá úskalí, pochopitelně, ale i výrazná pozitiva. A jeden zásadní háček. Ten je z mého hlediskanejdůležitější. Neexistuje totiž provázanost mezi požadavky na výukové obsahy a tematickými celky středních škol a finální maturitní zkouškou - a hlavně není vůbec žádné propojení na další vzdělávání na vysokých školách. Koncepce prostě nepočítá s přechodem na VŠ termínově, kdy výsledky maturit řady studentů budou známy až po jejich přijetí na školu vysokou a o termínových kolizích, kdy probíhají nejdříve zkoušky na jednotlivé vysoké školy a teprve následně maturita ani nemluvě. Ale to není vše. Koncepce nepočítá ani s provázaností v systému střední a vysoká škola. A to je na pováženou!

Do toho všeho ještě přichází další „jiné“ vzdělávání, a to je hodnocení dle SCIO, kdy jsou testově zkoušeny a poměřovány vědomosti a dovednosti logického myšlení, které se v podstatě vůbec nekryjí s požadovanými výukovými celky na SŠ!

Máme tady tedy zaprvé novou koncepci ŠVP, která nutí školy k individualitě a originálnímu pojetí vzdělávání, na což ale není v podstatě nikdo pořádně připraven, vše se tedy řeší za pochodu a většinou se učí „postaru“, jen s odpovídající novou nálepkou.

Zadruhé přichází Ministerstvo s koncepcí maturit, která sjednocuje úroveň vzdělání na finální zkouškové úrovni a nutí tak školy, aby se vraceli ke konformnímu učení, které bude co nejlépe vyhovovat pojetí zkoušky dospělosti, a zde je originalita a diverzita naopak potlačována, nehledě k problematickému nastavení všech parametrů na stejnocennou úroveň, tedy jak gymnaziální, tak odborné a dokonce i učňovské školství konají v podstatě shodnou zkoušku.

No a zatřetí je zde Národní srovnávací zkoušky SCIO, které v podstatě nutí rodiče nakupovat manuály testových otázek, zaplatit školení jak testy správně vyplňovat a chápat, a to jen proto, že některé vysoké školy z důvodů, o nichž můžeme pouze spekulovat, nedělají vlastní přijímací řízení a vlastně se spoléhají na dodané výsledky obecných předpokladů (a dalších testových specializovaných zkoušek), a na základě pořadí, které se ale student či rodič nedoví, oznámí přijetí či nepřijetí na VŠ.

Možná to vidím zkresleně, ale takto to chápu.

Máme zde prostě tři proudy vzdělávání a hodnocení, které se ideově kříži. Snahu o originalitu a diverzitu (ŠVP), sjednocení a centrální nastavení laťky (nová maturita), systém přijímání na VŠ, který se nekryje s osnovami na SŠ (požadavky jednotlivých VŠ a především SCIO).

Co s tím dál?

Babo raď.

Autor | Mgr. Kamil Navrátil
Kontakt | navratil@naucnastezka.cz
Datum | 22/04/2011

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj