O diverzitě v lidském myšlení

Bezesporu zajímavou a neprobádanou vlastností lidské mysli je touha po poznání, po vysvětlení jevů nacházejících se v životním prostoru člověka, po začlenění sama sebe do souvislostí a procesů evolučního vývoje. Lidé si odpradávna kladli základní otázky po smyslu své existence a je zajímavé, že většina kultur žijících v rozmezí posledních tří tisíciletí si odpovídala víceméně shodně – alespoň ta její část, které stálo za to věnovat nemalé úsilí tomuto poznání. Smyslem života se po zralé úvaze stávalo prolnutí do duchovního prostoru a pocit sounáležitosti s ostatními bytostmi – a to jak v reálném světě, tak i ve světě náboženských a magických představ či vnímání skutečnosti.

Jenomže je také nutno brát v potaz, že i příklon k přepychu, spotřebě, hromadění majetku, využívání ostatních k vlastnímu prospěchu a další typicky lidské vlastnosti jsou součástí tradice ve všech kulturách a to v míře podstatně větší, než výše zmiňované poznání smyslu života v duchovním prostoru.. Že člověk je si velmi podobný se svým předchůdcem z minulosti i souputníkem z druhého konce světa v současnosti. Kde je tedy ta proklamovaná diverzita, která je základem vývoje?

Musíme si uvědomit, že uběhla příliš krátká doba na to, aby došlo k výraznému odlišení lidského myšlení u jednotlivých populací – asi stejně tak, jako nedošlo ke genetickému oddělení lidských ras – ano, máme bělochy, rudochy, černochy, lidi žluté a hnědé - ale mohou se mezi sebou klidně vesele křížit (což také s oblibou sobě vlastní dělají) a nedochází tudíž k postupnému rozdělení populací na jednotlivé druhy. Je sice vysoce pravděpodobný předpoklad, že by v případě geografického oddělení jednotlivých populací (což ale od nějakého 16. století nesplňujeme) k tomuto jevu za nějakých pár desítek či stovek tisíců let došlo – ale ověřte si to.

Stejně tak je to s lidskou myslí. Je kontinuální, naladěná na stejné frekvence. Lidé celého světa se zajímají o velmi podobné věci – základem je potřeba přežít, předat své geny dalším generacím, pomoci svými zkušenostmi svým nejbližším v jejich pouti životem, propojit své životy se svými přáteli, najít svoji vlastní cestu, nastavit parametry vlastního života podle svých představ – ať už vědomých, či spíše nevědomých. Za posledních hodně mnoho let se nic nezměnilo!

A otázka zní – je to dáno krátkou časovou osou vývoje, nebo je ve hře ještě něco jiného? Ve 30. letech 20.století přišel K.G. Jung s převratnou vědeckou teorií kolektivní mysli propojené nejenom v prostoru (vnímáme společně se současníky řadu věcí na stejné bázi) , ale i v čase –což už je dosti na pováženou, představte si například, že máte společné podvědomé zážitky lidmi, kteří žili před mnoha generacemi a v různých kulturách. Divné, že!? Jenže by to odpovídalo naší premise o diverzitě lidské mysli – která prozatím vlastně ani moc není. Komplexní propojení zkušeností, zážitků a bůhvíčeho určitě nemůže vést k postupnému oddělování – spíše naznačuje opak – ale to by znamenalo že k diverzitě v lidském myšlení zase tak až moc nedochází! Ale jak to? Přírodním zákonem se zdá spíše opak. Jak to říkal Herakleitos, kartaginec blahé paměti?

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Kontakt | navratil@naucnastezka.cz
Datum | 20/12/2007

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj