Poezie reality a realita poezie

Je to dost zvláštní kombinace slov, poezie a realita, nezdá se Vám? Čím to, proč jsou tyto dva pojmy tak odlišně chápány. Naše realita je, alespoň dle mého soudu to, co prožíváme v daném okamžiku, teď, nyní, nebo jak bychom to časově ohraničili. Potom je realita chápána také v širším smyslu jako skutečnost, nezvratná a chladná, možná i bezduchá. V dalších souvislostech je reálné to, co lze vykonat a nereálné je za hranicí možného.

A co je poezie? To je velmi ošemetné slovo, poezie zachycuje krásu, půvab okamžiku, zvláštní světlo, které se naráz objeví při soumraku, kdy vše najednou ztichne, příroda se zklidní a její mohutná harmonie pomalu přechází v jemné tóny houslí hrajících tklivou melodii. Nebo tak nějak.

Může být ale realita poetická? Určitě, je potřeba jen najít správný odstup od věcí, vždyť řada umělců pracuje přímo s realitou, kterou přetváří do poetické roviny, příkladem může být pochopitelně především Bohumil Hrabal a jeho chápání světa továren, smetišť a vůbec „zbytečností“ všeho druhu, kterým ovlivnil řadu generací čtenářů, a alespoň částečně jim dal nahlédnout do svého vnitřního světa. Takových umělců bylo ale daleko víc, jen nejsou veřejnosti příliš známi, nebo vůbec o popularitu nestojí, či dokonce ani neví, že by nás mohli něčím obohatit, protože si myslí, že všichni vidí věci stejně, což není samozřejmě pravda.

Právě proto jsou malíři a spisovatelé, nebo třeba tanečníci a filmaři, tak obdivováni. Jsou totiž schopni transformovat náš obyčejný pohled do nové optiky, která nás obohacuje a rozšiřuje meze vnímání. Poezie tedy má schopnosti, které tradičně přisuzujeme alkoholu, drogám a dalším látkám, jež nás přenášejí do jiného chápání reality. Není však návyková, i když by určitě její třeba stokrát koncentrované deriváty určitě také řádně zamávaly naší psýché, jak je tomu v případě většiny návykových látek.

A může být poezie reálná? Myslím, že třeba krása by mohla být onou hledanou veličinou. Těžko se určuje a měří, nedá se zcela jednoznačně říci, co je krásné či ošklivé, je to spíš zvyk a určité společenské normy a konvence, které určují její míru, takže v tom jsou krása i poezie shodné. Krása zhmotňuje poezii v podobě ženských těl, módy a jejích trendů, architektury, nábytku a vlastně všeho, čím se rádi obklopujeme. Je stejně jako poezie nejednoznačná, každý ji může chápat po svém a na základě vlastní zkušenosti. Na rozdíl od ní si však na ni můžeme šáhnout, dotknout se jí a zapojit tak další smysly k jejímu procítění. Teď už zbývá jen si vyjasnit, jak to vlastně s krásou je!

Vlastně zbývá ještě jedna otázka nakonec. Je příroda nejen reálná, ale i poetická? A pokud ano, kdo nebo co určuje míru prolínání těchto dvou veličin, protože přece nemůžeme přijmout za své premisu, že pouze člověk je mírou veškerých věcí. To by bylo příliš jednoduché!

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 20/05/2011

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj