V minulých Sbornících jsem analyzoval situaci ve školství vzhledem k projektovému vyučování a vztahu učitelů k této vzdělávací metodě. Budu pokračovat vztahem žáků k projektům, ale nejdříve je nutno konstatovat následující - je opravdu potřeba stanovit vyšší vzdělávací cíle a hodnoty, než vše pouze bagatelizovat na úroveň různých stupňů přijímacích řízení. Současná reforma se o to snaží, ale asi by potřebovala ke svému zdaru získat podporu většinové společnosti, a v tom je kámen úrazu. V poslední době nabývám pocitu, že se lidé o problematiku vzdělávání zajímají pouze z pohledu svých ratolestí a unikají jim širší souvislosti přesahující rámec prospěchu vlastní rodiny a, dejme tomu, problematiky místní školy. Tento trend prorůstá společností a vytváří z ní jednolité profesní ostrůvky, které se snaží prosazovat vlastní zájmy na úkor jiných. Snaha o sjednocení zájmů existuje pouze na politické rovině a je tímto zcela diskreditovaná – ale o tom snad příště.
Pokud se vrátíme zpět ke školství, jeho funkčnosti a vyšším cílům, musíme konstatovat, že v jejich rámci by se uplatnilo i projektové vyučování, protože chystá studenty daleko lépe na reálný život než frontální výuka v lavici, která je pro řadu žáků pouze synonymem pro nudu a bezúčelné vyhazování času, a tak se k tomu také staví. Projekty totiž studenty baví, ale musí v nich mít přesně definovanou úlohu a získávat pocit smysluplnné aktivity, nejlépe ve prospěch celku.
V podstatě můžeme konstatovat, že smyslem projektu není primárně získání konkrétních znalostí a dovedností, ale především tříbení schopnosti koncepční práce, koordinace činností s ostatními a schopnost širšího vhledu do zkoumané problematiky. Je to prostě dobrodružství - a tomu většina mladé populace neodolá.
Toto tvrzení lze jistě ověřit. Co ověřit nelze jsou právě přínosy v kompetencích, v rozvíjení mezilidských vztahů atd. Jak zjistit, že cesta po níž se vydáváme je správná? Tímto nechci popírat přínosy projektování pro vzdělávání, ptám se spíše po kontrolních mechanizmech jeho využití a vizích co bude následovat dál.
Jistěže i vize mohou být někdy chybné, koneckonců historie nám nabízí řadu příkladů (a otázka zní, jestli sama historie lidstva není pouhým naplňováním méně či více úspěšných vizí), ale přece jen bychom měli mít cíl cesty někde na dohled, natož bychom asi měli vědět, co tím cílem vlastně je (!?), i když nám filosofové správně již nějaké to tisíciletí tvrdí zcela jasně, že cesta je tím pravým cílem.
Je však naše školství na takové úrovni, že se můžeme zahalit do meditativního klidu starých mistrů, a v poklidném očekávání příštího rána vyprázdnit mysl s vírou znovuzrození života symbolizovaného východem slunce?
Autor | Mgr. Kamil Navrátil
Kontakt | navratil@naucnastezka.cz
Datum | 07/10/2010
Text neproel jazykovou pravou.