Poznámka o poznání skutečnosti

Existují dva typy poznání. První je takové, která vás umisťuje a uvádí do vašeho skutečného postavení. Rozeznáte sever od jihu, borovici od jedle, víte, na které straně se objeví měsíc, odkud teče voda, co se děje s odpadky, jak se podává ruka, jak se brousí nůž, jak zájem urychluje práci.



Už samo takové poznání může pozvednout veřejný život a ochránit ohrožené druhy. Učíme se to regenerací kultury, která se podobá opětnému zabydlování: návrat do terénu, který byl zneužit a zpola zapomenut, - a také opětným vysazováním stromů, rušením regulovaných toků, rozbíjením asfaltu. A co to je jiného – někdo může namítnout – když ne opouštění ,,kultury“? Ta je tu vždycky – právě tak jako je tu vždycky (bez ohledu na to kde) místo a jazyk. Každá kultura spočívá v rodině a komunitě a projeví se, když začnete dělat nějakou opravdovou práci společně, nebo si hrát, vyprávět příběhy, předvádět je, nebo když někdo onemocní, umírá, nebo se narodí, anebo když se sejdete na Den díkůvzdání.



Kultura je sítí zakořeněných a udržovaných obcí či komunit. Má svá omezení, to je normální. Výrok, ona je velice kulturní´by neměl znamenat ,,výjimečná“, ale spíše něco jako ,,plodná“.



Druhý typ poznání pochází z toulek venku. Thoreau píše o plané jabloni: ,,Naše divoká jabloň je divoká nejspíš jako já sám, kdo také nenáleží k původní zdejší rase, ale kdo zabloudil do lesů z prostředí kultivovaného.“ John Muir tyto myšlenky dál rozvádí. V jedné své eseji cituje svého přítele farmáře: ,,Kultura je jablko ze zahrady. Příroda je planá.“ (Návrat do divočiny znamená stát se kyselým, trpkým, planým. Nehnojená, neprořezávaná, hrubá, houževnatá a každé jaro šokující krása v rozpuku.) Všichni dnešní lidé jsou vlastně kultivovaní, nicméně zpátky do lesů můžeme zabloudit.



Člověk odchází z domu aby se pustil do hledání archetypální divočiny, která je nebezpečná, hrůzu nahánějící a plná šelem a zavilých nepřátel. Tento typ střet s jiným – vnitřním a vnějším – vyžaduje vzdát se pohodlí a bezpečí, odhodlání smířit se s chladem a mít vůli sníst cokoliv. Možná už nikdy nespatříte domov.



Vaším chlebem je samota. Vaše kosti se mohou jednoho dne objevit v blátě na říčním břehu. Divočina vám nabízí svobodu, rozmach a volnost. Nespoutanou. Nevázanou. Na okamžik bláznivou. Ruší tabu, balancuje na hraně přístupku, učí pokoře.



Všichni jsme výslednicí čtyř sil: podmínek tohoto známého vesmíru, biologie vlastního druhu, individuálního genetického dědictví a kultury, v níž jsme se narodili.



Uvnitř této sítě sil existují jisté mezery a oka, které některým jedincům umožňují zakusit vnitřní svobodu a osvícení. Pozvolné prozkoumávání některých těchto prostorů umožňuje „evoluci“ a, vzhledem k lidským kulturám, to, čím by mohla stále více být „historie“.

Autor | Gary Snyder
Datum | 20/02/2008

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj