Sociální podnikání jako alternativa pro budoucnost

Když před lety vystoupil dnes již uznávaný ekonom Muhammad Janus se svojí vizí záchrany hroutících se ekonomik Třetího světa formou mikroúvěrů poskytovaných chudým a bezzemkům, mnozí si ťukali na čelo a prorokovali brzký kolaps tohoto nového fenoménu. Podcenili ale lidský rozměr, který s sebou mikrofinancování nese. Jedná se o drobné úvěry rodinám zemědělců umožňující zakoupení pozemku či drobné výrobny a vzhledem k velmi příznivým splátkovým podmínkám, netlačí klienty do neřešitelných situací nárůstu vysokých úroků, ale naopak jim umožňuje rozvinout dostatečně svoji činnost. Podmínkou většiny těchto smluv je podepsání kontraktu se ženami jako zástupkyněmi rodiny, jež také celé další podnikání řídí a mají z toho profit. To, že muži byli v tomto případě jednoznačně vyloučeni ze vztahu banka – klient umožňuje nebývalý rozvoj celého systému. Sázka na feminní část společnosti vyšla téměř stoprocentně a po dlouhých letech realizace můžeme s podivem konstatovat, že to celé funguje.

Dalším ekonomickým modelem, který tento nositel Nobelovy ceny míru postupně představuje světu je sociální podnikání. Vychází z představy, že firma chovající se podle daných pravidel nekumuluje zisk formou finančních a hmotných statků, ale dělí se o něj s okolní společností buď formou zajištění dalších pracovních míst, snížením ceny výrobku, sociální pomocí a dalšími způsoby. Tato představa je pro většinu obyvatel západní společnosti velmi neortodoxní a možná téměř kuriozní, protože hromadění zisku je odpradávna hnacím rozvojem kapitalismu a vlastně smyslem práce podnikatelů.

Faktem však je, že většina obyvatel třeba České republiky podnikateli nejsou, jsou buď zaměstnanci firem a státu, nebo třeba i nezaměstnaní, takže u této sociální skupiny to zase tak nepřekonatelný problém jistě není. Otázka zní, co by to udělalo s mezilidskými vztahy a společenskými vazbami. Vezměme si např. představu, že by firma podnikající na malém městě platila svým zaměstnancům a manažerům plat odpovídající jejich práci a čistý zisk - třeba milion korun - věnovala na záchranu místní nemocnice, která se má zrušit z blíže nespecifikovaných důvodů. Záchranou nejen budovy, ale i řady pracovních míst by ušetřila státu nemalou sumu, kterou by bylo možno investovat do výsadby nových stromů, jež by nahradily staré aleje v místě. Kácení a návazné práce by zaměstnalo další firmu či nějaké sdružení občanů, kteří by si vyplatili peníze za odvedenou práci, odevzdali státu daně a nabylý zisk utratili u místního obchodníka, jemuž by zvýšený obrat umožnil přežít i v konkurenci supermarketu srážejícího uměle ceny tak, aby zlikvidoval konkurenci maloprodejců a malovýrobců v kraji. Opět by se ušetřilo za výplatu dávek v nezaměstnanosti a lidé by produkovali drobné služby, za které jim spoluobčané rádi zaplatí – a ještě si v klidu poklábosí, co že je v městečku nového.

Pochopitelně je zde mnoho háčků, například přerozdělení peněz ušetřených státu na konkrétní aktivity v regionu, což jistě není neřešitelné, dále pak pochopitelně nutnost vytvořit širokou platformu dárcovských firem ochotných věnovat třeba jenom určitou část svého zisku na místní aktivity atd. Současnost ukazuje spíše obrácené tendence, tj. pokud možno vyždímat jakýmkoliv způsobem veřejné finance do vlastní kapsy za použití všech dostupných prostředků.

Kde se bere tedy víra v sociální podnikání? Myslím, že logicky především tam, kde už nic po výše popsaném způsobu ekonomického rozvoje nezbylo. Mezní situace vyžadují krajní řešení a situace většiny Třetího světa se začíná vymykat jakékoliv rozumné kontrole.

Takže, možná bude dobré si pojem sociální podnikání zapamatovat, protože to bude možná cesta z bludného kruhu západního myšlení někam ven. Smyslem života přece není bezduché hromadění majetku. To by bylo přece jenom trochu málo.

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 10/02/2012

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj