Skutečnost tak, jak ji vnímáme, neexistuje – alespoň takto nějak přibližně zní poučky různých náboženských proudů minulosti i současnosti. K tomu je pro větší serióznost třeba přidat ještě jedno slůvko – pravděpodobně – tedy, pravděpodobně neexistuje, a to proto, že není koneckonců dobré brát některé zásadní věci jako dogma. Je pochopitelné, že pro zdárný vývoj většiny společností v posledních deseti tisíciletích bylo nutné určité věci kodifikovat a lpět na jejich neměnném výkladu, protože jinak hrozily nepokoje a občanské války ve jménu nových pravd, jež mocným ubíraly na významu jejich rolí v řádu světa. Naše současná éra takzvaného vědeckého pokroku bořícího tradiční ikony a modly poznání ale vyžaduje nové přístupy a pohledy.
Nové poznatky nás nutí přehodnocovat své postoje k okolnímu světu a vytvářejí mnohdy chaotické chování a jednání jedinců i celých skupin. Absence víry v cokoliv žene západní civilizaci na pokraj ekonomického zhroucení a konzumní způsob života s perspektivou ohraničenou pouze vlastní nenasytností boří pilíře, na nichž naše společnosti Léta Páně stojí. Bez nových přístupů postupně zanikneme a přes nás se převalí vlna jiných kultur, které se lépe adaptovaly na nově vzniklé situace. To je realita, se kterou se nedá téměř nic udělat.
Jak je to ale s realitou vnímání světa kolem nás? Mám za to, že si skutečnost přizpůsobujeme úhlem našeho pohledu a v závislosti jeho nastavení můžeme danou událost prožívat různě. Tedy nejen každý z nás vnímá život kolem trošičku jinak, ale i jeden člověk sám podle svého naladění může prožívat určitou situaci diametrálně odlišně. Myslím, že toto je vcelku jasné a není nutno to příliš dále rozebírat.
Zajímavější ale je, co z toho plyne dál. Pokud tedy mysl mění naše vnímání světa, je možné do tohoto procesu vstupovat a nastavovat ho dle potřeby, musíme ovšem pouze přijít na to jak. Pravděpodobně jsme schopni zdánlivě neuvěřitelných věcí, jež naše věda popírá a dokonce se i zdráhá je přijmout jako alternativní možnosti reality, viz. Dlouhodobé spory mezi západní a východní medicínou, kdy padají velmi ostrá slova, dle mého soudu zcela zbytečně. Nevěřící Tomáš stejně nikdy neuvěří a přesvědčovat ty, kteří nechtějí naslouchat, je mnohdy kontraproduktivní, což z letité pedagogické praxe mohu jen podtrhnout.
Překvapivě je tedy choreografem tance života naše vlastní myšlení, řídící kromě jiného to, zda jsme spokojení nebo nešťastní, v pohodě a s pocitem štěstí či ve stresu a naplněni zlobou. Jakým způsobem lze ale do tohoto procesu zasahovat? Je zřejmě nutno se obrátit ke svým předkům nebo národům nezkaženým současným západním pohledem na svět a čerpat z jejich poznatků, které byly postaveny na dlouhodobých pozorováních a zřejmě i větší citlivosti k životním dějům a propojením mezi myslí, duchem a tělem. K tomuto tématu se dostaneme příště.
Pomalu a vlezle se nám vkrádá
do mysli, to co doba žádá -
ideály víra dogma - a ty další nesmysly
aniž se nás někdo zeptá
třeba tenhletentonc brepta
Co na nás zas vymyslí!
Kuš a huš
a holeboj
třeba navlíct zrezlou zbroj
odpavoučit nůž i kuš
a v marný boj se vrhnout už!
Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 26/01/2012
Text neproel jazykovou pravou.