Teorie Gaia – víra znovuzrozená?

Náboženské a filosofické kontexty chápání sebe sama jako součásti vyššího celku vedou člověka k pokoře před neznámem a k důvěře ve vyšší, spravedlivější řád než jaký prožívá na Zemi. Tato víra provází lidstvo od probouzení individuálního vědomí vlastní identity při paleolitické revoluci přes peripetie magického chápání skutečnosti a polyteistické víry starých kultur až k monoteismu určujícímu v posledních dvou tisíciletích do velké míry rozvoj valné většiny lidských společností až po současnost. Veškeré tyto nauky mají za cíl pomoci překonat lidem strach z neznáma, nekonečnosti prostoru a času a jsou výborným společníkem v krušných životních chvílích provázejících naše pokolení odnepaměti. Vedlejším efektem je pak výborná ovladatelnost mas, z hlediska vládců různých říší a státních útvarů pochopitelně věc zcela zásadní a dobře využitelná. Historie tohoto využívání a zneužívání víry tvoří vlastní osu dějin lidstva.

Takzvaná moderní evropská společnost vznikající na bázi vědecko-technického pokroku v 18. a 19. století oddělila víru od vědy slibující v raných začátcích řešení nejpalčivějších problémů své doby a osvobození společnosti od narůstajícího fenoménu práce v průmyslu. Jak to dopadlo si jistě udělá úsudek každý z nás sám, 20. století je toho jasným důkazem, ale v tomto zamyšlení jde o něco trochu jiného.

Souvislost katastrofálních událostí, které nás provázejí do určité míry vychází z absence víry ve vyšší poslání člověka a zařazení se do určitých mezí a proporcí, které odpovídají funkčnímu celku jehož jsme součástí. A zde je třeba hledat kámen úrazu. Samozřejmě jen víra nestačí, dějiny křesťanství jsou toho jasným důkazem, jde spíš o to, kdo a jak s vírou zachází, protože tak jako cokoliv jiného i v této oblasti je dobro od zla vzdáleno jen minimálně a stačí málo, a z mírových myšlenek vzejde semínkou zkázy a zmaru.

Absence víry se promítá do soudobé společnosti víc, než by se na první pohled zdálo. Všichni něco hledáme, někteří se spokojí s pohodlným rodinným životem, jíní jsou neustále puzeni touhou po moci a ovládání ostatních, někdo se rád předvádí a excentricky vystupuje před ostatními dávajíc okázale najevo svoji životní energii, pro jiného je smyslem úspěch ve sportovních kláních či jiných soutěžích, zahrádkář je spokojen jen když má zeleninu o poznání lepší než soused – a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Každý si najde nějakou svoji zábavu, která se mu jeví jako smysl života a existence. Je to ale dostačující?

Co nás všechny dohromady spojuje? Pokud nepřistoupíme na nějaký vyšší cíl – tak vlastně nic. Společně pouze hrajeme finanční hru svého života, někdo lépe, někdo hůře, ale netáhneme za jeden provaz, alespoň ne vědomě a cíleně, jsme spíše ve vleku událostí. Každý myslí pouze sám na sebe, na svůj prospěch, prožitky, zábavu. Tato situace nás na začátku 21.století dovádí až do kalných vod totální globalizace, která předchází chaosu a novodobé době temna, jak hlásají různé teorie – a není to zas tak nereálné.

V této situaci přichází v 70. letech 20. stol. James Lovelock, nezávislý briský klimatolog a univerzální vědec, s teorií superorganizmu Země, jehož jsme součástí asi tak jako jednotlivé buňky v našem těle. Tato zprvu zcela odmítaná teorie si postupem času našla řadu uznávaných zastánců z řad renomovaných vědců, kteří se snaží o komplexní přístupy k našemu světu a odmítají škatulkování vědeckých disciplin s jejich neustále hlubšími a hlubšími znalostmi, jež ale nejsou propojovány s celkovým poznáním – a jsou tedy osamoceny a často i vytrženy z celkového kontextu. Nechci se zde zabývat technickými detaily teorie, protože o tématu jsou popsány knihy argumentů pro i proti, ale zajímavé je pro nás filozofické vyústění této představy.

V případě, že má Lovelock alespoň zčásti pravdu, protože můžeme pochopitelně uvažovat o různých úrovních sebeorganizace Země směrem od mechanistického modelu až k vizím planetárního vědomí, potom se nám jako bumerang zcela neočekávaně vrací myšlenka a idea řádu a cíleného uspořádání světa, jíž teď tak nutně potřebujeme. Krize hodnot západní společnosti je tak hluboká, že impulz tímto směrem by vůbec nebyl na škodu, a i kdyby to vposledku pravda nebyla, přece jenom by nás to mohlo posunout někam dál. Je to tak trochu jako s Járou Cimrmanem. Kdyby totiž neexistoval, museli bychom si ho prostě vymyslet, jak se praví v lidové ústní tradici.

Zdá se tedy, že může být velmi podstatný rozdíl, jestli to globální akvárium a terárium v němž žijeme je pouhou skleněnou nádobou plnou vody a různorodých organizmů, anebo dynamickým seberugulujícím systémem schopným eliminovat řadu negativních jevů ve svém nitru, a zajistit tak odpovídající životní prostor buněčným strukturám z nichž je tvořen. Protože jak si lépe můžeme představit život, než jako výsledek existence biologických organizmů. Jinak to zatím prostě neumíme.

Především pro tento možný podtext je Gaia tak důležitá, a to platí zejména pro ty, kteří hledají cestu z hlubin ateismu někam dál. Gaia může být spásou a světlem ve tmách, bludičkou, na kterou se upře zrak a znavený poutník se pln očekávání vydá naznačeným směrem smířen s děním věcí příštích.

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 28/07/2011

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj