Věci jsou a pak zas nejsou

Važme si věcí, které nás provázejí životem, protože nikdy nevíte, co se může stát. Naše uspěchaná doba nás nutí neustále myslet na budoucnost, případně přehodnocovat děje minulé, a tak nám vůbec nezbývá čas na prožitky přítomnosti, podle řady psychologů a filosofů to nejdůležitější v životě lidském.

Náš veledokonalý mozek nás nutí snít své sny, analyticky myslet, kombinovat představy a skutečnost do zvláštních forem jedinečné interpretace reality a tak dále – ale s prožíváním okamžiku přítomnosti má problém.

Ne nadarmo se většina náboženských hnutí orientovala právě na stavy blízké vnímání „teď“ a považovala je za vrchol svého snažení. Tedy přesněji řečeno vždy jen do té doby, než se z daného hnutí stal výnosný byznys pro otce zakladatele, případně jejich následovníky, kteří tyto myšlenky použili ke svým politicko-mocenským zájmům.

Co je ale na přítomnosti tak přitažlivého? Především mizí pojem času, ztrácí se a přestává nás tížit. To především. Ale tyto stavy známe i z jiných oblastí, třeba když jsme zabraní do nějaké činnosti, která nás baví a naplňuje tak je to velmi podobné. Ztrácíme nadhled a stáváme se nástroji svých přání a tužeb. Je to zřejmě velmi podobné stavům, jež prožívají zvířata řízená svými instinkty. Mimochodem, a jak to máme my se svými instinkty? To je téma na delší úvahu, prozatím postačí konstatování, že jsou překryty kulturními a civilizačními nánosy, a to nám zřejmě činí trošku problém právě v souvislosti s prožíváním času přítomného.

Většinou se pohybujeme na hranici svých a možná i kolektivních představ, v klouzavém čase plynoucím od minula k budoucnu v milisekundách, vyhodnocujeme a přikládáme různé významy událostem vyplouvajícím na povrch z vrstev našeho nevědomí, potlačujeme nepříjemné vzpomínky a hlavně vše zabarvujeme do hávu emocí, které vyvolávají až fyzické vjemy a mohou výrazně ovlivnit například náš zdravotní stav.

V případě, že se nám podaří celou tuto sféru odblokovat, dostáváme se k přítomnosti a jejímu působení. Je léčivá a odbourává stres, má blahodárné účinky na naši mysl atd. Proč se jí tedy náš mozek tak úzkostlivě vyhýbá? Je možné, že prokletí člověka nespočívá v prvotním hříchu, ale v možnosti vnímat čas jako kontinuum a pohybovat se v něm jako ve výtahu – občas si odskočit do dvacátého patra, občas výš, ale patro reality důsledně vynechávat?

Je možné, že naše analytická a rozumová mozková část z důvodu větší přehlednosti a třídění dat prostě vytvořila a zavedla kategorii času proto, aby nevznikl chaos při ukládání vzpomínek a představ, pochopitelně včetně dalších prvků naší psychiky. V tom případě je chápání dějových souvislostí závislé na jiných faktorech než externím fyzikálním prostředí a nic není tak, jak si myslíme.

V tom případě se vydejme cestou starých mistrů a svatých mužů do oblastí časové bezbřehosti a užívejme a važme si věcí, které jsou nyní a teď, a nenabalujme na ně naše přání a představy zabarvené vzpomínkami a zkušeností, protože je to stejně marné.

Věci v tomto světě prostě jsou - a pak zas nejsou …

Autor | Kamil Navrátil, Planorbis Kroměříž
Datum | 01/10/2011

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj