Vybrané úryvky z hodnocení – ekologická výchova

Výchova k větší ekologické citlivosti je přitom velice delikátní záležitost. Je-li prováděna jen formálně, vede přímo k opaku zamýšleného cíle. Rozhodně ji nelze redukovat na výchovu dětí a mládeže. Velká část starostů měst a obcí je ekologicky negramotná, o poslancích a senátorech nemluvě. Citelně chybí ekologická výchova úředníků všech stupňů.



Pokud má být věrohodná, nemůže ekologická výchova v rovině teoretické vychovávat k něčemu, co stát leckdy svou politikou fakticky popírá a co je z roviny úřední nejednou bagatelizováno a zesměšňováno. Rovněž snaha kriminalizovat ekologické aktivisty jejich paušálním ztotožňováním s extremistickými silami může ve svých důsledcích zpochybnit kredibilitu samotné ekologické výchovy a zanechat v žácích pachuť čehosi podezřelého.



Je nutno uznat, že zatím není znám recept, jak zvýšit účinnost ekologického vzdělávání a osvěty. Je zde jen mnoho nedořešených problémů: - občanská hnutí a iniciativy mají sice rozpracovaný vzdělávací program, nedaří se jim však přitáhnout pozornost širšího publika (přesvědčují skupinky přesvědčených), - na úrovni škol je ekologické vzdělávání zatíženo přílišným formalismem, samotní učitelé bývají málo motivováni k přednášení právě této látky a jejich lhostejnost se přenáší i na žáky, - na úrovni státní správy a samosprávy je ekologické vědění omezeno na příslušní referenty, jejichž pozice nebývá vzhledem k jiným referátům právě nejsilnější. - na úrovni politických stran a jejich programů mají ekologické body často jen čistě deklarativní charakter a vzniká dojem, že jsou v programech brány jen jaksi do počtu.



V hodnotovou reorientaci významnější části populace v příštích deseti či dvaceti letech lze přitom doufat jedině tehdy, bude-li dnes převažující orientace na maximalizaci soukromého zisku kultivována ušlechtilejšími pohnutkami. Nejedná se o záležitost ideologickou, ale zcela praktickou. Motiv maximalizace úzce chápaného zisku často oslabuje identifikaci populace s místem, v němž žije, a odvádí pozornost od mimoekonomických parametrů života.



Jde o to, že úspěšnější vrstvy kladou zájem své firmy nad zájem lokality, sledují svou firmu, nejsou lokálně nijak vázány, proces globalizace to dále umocní. Ti méně úspěšní pak nemají zpravidla tolik schopností a vlivu zájmy své lokality hájit. Budou pak z pocitu bezmocnosti spíše emotivně sahat k příliš radikálním prostředkům. Kromě toho např. v případě stavby problematické silniční komunikace či těžby v lokalitě se bohatší spíše vystěhují, těm zbylým pak chybějí vlivní vůdci. V důsledku těchto faktorů je snížena schopnost působit aktivně v rámci občanské společnosti v lokalitě.



To úzce souvisí mimo jiné se vztahem ke krajině a s dalšími ekologicky relevantními postoji (ochota věnovat svůj čas a svou energii jiné než ziskové činnosti, ochota zapojit se do kolektivní akce aj.).



Především je však nutno mít na paměti, že samotná výchova k hodnotové reorientaci zůstane pouze platonická, pokud se bude ekologicky nešetrné jednání v každodenním životě vyplácet, tedy pokud bude takové jednání lacinější, prestižnější a časově úspornější. Lidé se chovají ekonomicky, a proto je zapotřebí nastavit parametry pro jejich rozhodování tak, aby ekologičtější skutečně pro ně znamenalo též ekonomičtější. Rozhodující roli by v tom měla sehrát postupná fiskálně neutrální ekologická daňová reforma. Ta by měla být doprovázena odpovídajícím přesměrováním dotační politiky směrem k ekologicky citlivým projektům a technologiím, stejně tak jako cílevědomým, komplexním a především sociálně citlivým přístupem k postupnému, ale nekompromisnímu útlumu ekologicky nejškodlivějších činností.

Autor | Jan Keller (převzato)
Datum | 29/11/2007

Text nepro�el jazykovou �pravou.

Projekt podpořila Evropská unie – Evropský fond pro regionální rozvoj