Hledání a odkrývání kořenů je vždy práce namáhavá, často se při ní člověk řádně zapotí a ne vždy je zaručeno, že se mu podaří narazit na ten pravý centrální kořen, jímž je strom či keř ukotven mezi nebem a zemí, a odolává větrům i dalším rozmarům počasí, které ho provází celým životem, a často také formují jeho tvar a funkci v krajině zákonům genetiky navzdory.
Kořen zaručuje stabilitu, pevnost, umožňuje růst. Sám požaduje především dobrou vláhu a živiny, a také kvalitní podloží, které umožní jeho vlásečnicovým výběžkům proplétat se v podzemním labyrintu, propojovat a vyplňovat netušené škvíry a mezírky v kompaktní celek ovládaný jedinou silou (a také možná vůlí) k životu, růstu, plodnosti.
I takto filozoficky lze chápat komplex rostliny, keře, stromu. Stejně tak však můžeme uvažovat o člověku, společnosti, kultuře, globálních hodnotách i krizi, do níž se postupně dostáváme. Možná nadešel čas hledání oné prastaré životní síly, která vše spojuje v jednotný proud nepřipouštějící chybné směry růstu, protože vše je orientováno jednou myšlenkou a vše se vydává jedním směrem, ke světlu, slunci, životu.
…
Zjednodušeně řečeno, pravděpodobnou příčinu globální krize musíme hledat někde v oblasti ztráty identifikace společností s nadčasovými ideály, jež směřují obecné dění, jednotlivé události i jejich interpretaci předem daným směrem.
Příkladem může být uměle vyvolaná potřeba podmaňovat si okolní státní útvary (v historii nepřeberné množství dokladů), kdy po dosažení cíle nevzniká konsolidovaný jednotný stát, ale drobící se útvar postupně buď erodující, nebo revolučně smetený dalšími událostmi, a to všechno jen pro pocit moci a nadvlády několika jedinců, těžících z daného stavu věcí. Tedy v okamžiku konečného vítězství se zároveň začne nedostávat vůle k dalším společným aktivitám, síly společnosti se rozdrobí, každý si hrabe na svém písečku a snaží se urvat co nejvíc z kořisti – a to i za cenu vzniku vnitřního konfliktu.
Obrácený systém funguje taky velmi dobře a máme o něm mnoho důkazů. Rozesetá společenství lidí se po zničující válce společně dávají do díla proměňující bezútěšnou a zpustošenou krajinu ve funkční celek, hospodářství a obnova země pokračuje překvapivě rychle. Jenže toto nejde samo od sebe, je nutná sjednocující síla, vize spojující všechny dohromady.
Co všechno však může být vizí, vyvádějící lidská společenství z období temnot do lepšího světa! Poohlédneme-li se po historii, najdeme nepřeberné množství takovýchto „velkých“ vizí. Zářným příkladem nám kulturně nejbližším je vývoj křesťanství za poslední dva tisíce let. Z prvotní fáze opoziční víry postavené na nebývale vizionářské a moderní definici rovnosti mezi lidmi se postupným vývojem stal stabilizující náboženský směr určující dějiny Evropy a tehdy známého světa. Přes všechny peripetie a excesy, které toto myšlenkové hnutí provázelo, musíme přiznat této víře jednoznačně pozitivní roli na evropské záležitosti.
V současnosti, po dvou tisíciletích vnitřních bojů a rozporů, se víra v něco, co nás přesahuje, opět může stát novým směrem, který umožní konsolidaci společnosti. Soudobé egocentrické myšlení vede totiž jednoznačně do záhuby, a to nejen jednotlivce a zájmové skupiny, ale celé národy a katastrofické scénáře, předkládané mnohými odborníky, nemusí být až tak nerealistické, jak si všichni v hloubi mysli namlouváme.
Autor | Mgr. Kamil Navrátil
Kontakt | navratil@naucnastezka.cz
Datum | 20/12/2010
Text neproel jazykovou pravou.